Ježíš začal vytvářet svou církev, když začal hlásat radostnou zvěst, totiž příchod Božího království, které bylo slíbeno již dříve v Písmu (Starý zákon).

Zárodek a počátek Božího království je malá skupina těch, které Ježíš přišel shromáždit kolem sebe a jimž se On sám stal pastýřem. Učil je novému způsobu chování, ale také, jak se mají modlit. Pán Ježíš dal svému společenství strukturu. Je to především volba dvanácti apoštolů s Petrem jako jejich hlavou. Oni, ale i ostatní učedníci (věřící), se podílejí na Kristově poslání, na Jeho moci a též na Jeho osudu (život, smrt a vzkříšení z mrtvých).

Když bylo dokončeno dílo, které Ježíš na zemi vykonal, byl v den letnic seslán Duch svatý (Sk 2,1-4), aby dále vedl a posvěcoval církev. Tehdy se církev veřejně představila zástupu lidí a kázáním začalo šíření evangelia (radostné zvěsti o Božím království) mezi národy. Protože církev je "povoláním" všech lidí ke spáse, je poslaná Kristem ke všem národům, aby z nich učinila učedníky (ty, kteří se učí, kteří poznávají, kteří přijímají toto poselství za své).

Hierarchie

Cílem putující církve zde na zemi je život věčný, blaženost, společenství s Bohem. Toto nám zasloužil Kristus svým vykupitelským dílem - svým životem, smrtí na kříži, vzkříšením, nanebevstoupením a sesláním Ducha svatého. Tak Bůh chce, aby všichni lidé dosáhli spásy.

Ježíš Kristus si od počátku svého veřejného působení vyvolil apoštoly, kterým pak vkládáním rukou svěřil moc zprostředkovávat své vykupitelské dílo lidem všech dob, dokud opět nepřijde. Apoštolové dále vybírali muže plné Ducha svatého, na které pak vkládali ruce. Tak se vytvořila tzv. "apoštolská posloupnost", která je zárukou spasitelného působení církve - to se děje ve svátostech, které udělují nástupci apoštolů.

Z nich vycházejí nástupci sv. Petra, kterého si Kristus vyvolil (Mt 16,18), aby řídil a upevňoval spolu s ostatními apoštoly celou církev.

Celá hierarchie (z řečtiny "svatá vláda") má zásadně charakter služby, když stojí podle vůle Krista na jeho místě, a tak učí, posvěcuje a řídí svěřený lid. Ježíš Kristus totiž nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a svůj život vydal za všechny.

Vlastní dělení hierarchie

• Papež
• Biskupové
• Kněží
• Jáhni

Další způsoby žití v církvi

Laik (z řec. "laos" = lid) - všichni věřící křesťané, mimo ty, kteří tvoří hierarchii nebo jsou členy řeholních společenství uznaných církví. Jako celý Boží lid, tak i oni jsou povoláni k životu ve svatosti, aby přinášeli svou prací a svým životem Boží živost do světa. A podílejí se také na zvěstování radostné zvěsti o Ježíši Kristu, když přijímají svátosti, následují své pastýře (hierarchii), a svým životem tak získávají stále nové křesťany. Toto povolání se jasně ukazuje v manželství a v rodinách, které jsou základními stavebními buňkami církve.

Řeholní život

Bůh povolává některé lidi, aby zvláštním způsobem napodobili lásku Ježíše Krista k Bohu a lidem, která se projevila v jeho životě v chudobě, čistotě a poslušnosti. Tito lidé se Bohu odevzdávají (zasvěcují), aby žili pro něj a pro církev v chudobě, čistotě a poslušnosti, a takto se zavazují slibem.

Zříkají se zcela manželství, aby mohli více milovat Boha a všechny lidi. Tak opouští to dobré, aby se věnovali lepšímu.

Řeholní život Bohu zasvěcený se projevuje v historii Církve různými způsoby - v životě v samotě nebo ve společenství, které napodobuje prvotní křesťanské společenství (Skutky apoštolů).

Způsoby modlitby

1. Ústní modlitba - je to základní výraz modlitby - při ní člověk pronáší slova v duchu nebo nahlas a je svým srdcem sjednocen s Bohem.
2. Rozjímání (meditace) - je to uvažování nad textem knihy (texty Písma svatého, spisy duchovních Otců apod.). Rozjímat o tom, co čteme, znamená přivlastnit si čtení tím, že je konfrontujeme se sebou (vztahujeme je na sebe). Rozjímání uvádí v činnost myšlení, představivost, city a touhu. Slouží k prohloubení víry, obrácení srdce člověka k Bohu a posílení vůle následovat Krista.
3. Vnitřní modlitba (nazírání) - je to nejvyšší stupeň modlitby. Je to tiché prodlévání před Bohem se srdcem usebraným a otevřeným pro Boha. Je to prožívání důvěrného, přátelského vztahu k Bohu. Místem setkání je srdce (nitro) člověka.

Modlitbu podle toho, co vyjadřuje, můžeme rozdělit na:

• Modlitbu velebení a klanění

• velebení - dobrořečení (lat. benedicere) je odpovědí člověka na Boží dary. Protože Bůh dává požehnání, srdce člověka může zase velebit Boha, který je zdrojem všeho požehnání.
• klanění - je základní postoj člověka, který uznává, že je tvorem před svým Stvořitelem a v pokoře se před Ním sklání. Je to nejvyšší projev úcty.

• Prosebnou modlitbu - je to modlitba

• za duchovní i materiální potřeby své i bližních
• za potřeby církve
• za lásku, jednotu, vytrvalost v dobrém...
• za občanskou společnost - za mír, spravedlnost, národ...
• za trpící - za uzdravení, za posilu v nemoci...
• za osobní potřeby

• Přímluvnou modlitbu - je to prosebná modlitba, v níž se prosí o něco ve prospěch druhého. Věřící křesťané tak činí po vzoru Ježíše Krista, který se přimlouvá za všechny lidi u Boha.
• Modlitbu díkůvzdání - je projevem vděčnosti za to, co Bůh člověku dává.
• Modlitbu chvály - soustřeďuje se jen na Boha. Opěvuje Ho pro Něho samého, oslavuje Ho, protože je, bez ohledu na to, co koná.

Další druhy modlitby jsou:

• Osobní - je to způsob, kdy se člověk modlí sám různými způsoby.
• Společná - může to být modlitba rodiny či určitého společenství lidí, ve farnosti apod.
• Liturgická - je konaná ve společenství jménem církve podle bohoslužebných knih společných pro celou církev (mše svatá, breviář, modlitby při udílení svátostí).
• Střelná - modlitba daného okamžiku - je to krátké vyjádření radosti, prosby, díků, lítosti...
• Modlitba vlastními slovy - v ní vyjadřujeme klanění, chválu, prosby a díky, to, z čeho máme radost, i co nás tíží.
• Modlitba podle předlohy - říkáme nebo čteme modlitby jiných lidí a přitom se myslí a srdcem s nimi ztotožňujeme (např. Otčenáš, žalmy, zpěv duchovních písní...).

    ... s mladými 

                   pro mladé

Každá farnost přináleží ke svému "farnímu" kostelu a správně je zpravidla tvořena shromážděním věřících určité městské části či jedné nebo více obcí. Život jedné farnosti jako místní církve je "důstojné představování celého Božího lidu". V místě i v čase, zde, v této době. Ptáme-li se, co dělá místní církev - farnost, nestačí jen popis aktivit, způsobů práce. Za vším je třeba stále vidět působení Ježíše Krista, který slíbil vylití Ducha svatého na své učedníky a tento slib začal trvale plnit o Letnicích, po svém nanebevstoupení.

Život křesťanů v různých dobách se nám může zdát rozdílný, ale vždy je jeho vzorem prvotní církev a život Ježíšových učedníků. O tom vypráví Skutky apoštolů: "Setrvávali v apoštolském učení, v (bratrském) společenství, v lámání chleba a modlitbách" (Sk 2,42). Zde církev (farnost) hledá odpověď na otázku, co je jejím úkolem.

Jak může vypadat život ve farnosti, která chce obstát požadavku, který na ni klade Pán, ukazuje schéma: